Období druhého nevolnictví od roku 1620 do roku 1740.

Počátek tohoto období prožívá brtnické panství ve zmatku, do něhož se dostalo po bitvě na Bílé hoře vinou toho, že jeho majitel Zdeněk Brtnický z Valdštejna patřil ke straně poražené. Starobylý český rod Valdštejnů byl na brtnickém panství nahrazen italským rodem Collaltů et San Salvatore. Ti mají ve znaku čtvrcený štít, jehož první a čtvrté pole je černé, druhé a třetí stříbrné.

Válečné události postihly Jihlavský kraj, tedy i brtnické panství, v r. 1623. V tomto roce procházelo krajem císařské vojsko, bylo zde ubytováno a vojáci vymáhali nejen jídlo pro sebe a píci pro koně, ale i kontribuci, o rabování a dalších výstřelcích ani nemluvě. Velkou pohromou byl mor, který řádil i na brtnickém panství. Z celkového počtu 754 poddaných brtnického dominia zemřelo v tomto období na mor 71.

Válečné události působily rozvrat brtnického panství, na které nová vrchnost zatím neměla mnoho času. Dopisy brtnického úředníka Leuzendorffera, zasílané hraběti, jsou plné stížností na počínání vojáků obou válčících stran, kteří poškozují vrchnost i poddané a činí z nich žebráky.

Dalším problémem byla náboženská situace. Za luteránských Valdštejnů byly fary, dříve katolické, buď bez faráře nebo na nich byl nekatolický kněz. Patentem uz 12. října 1623 byli ze země vypovězeni všichni nekatoličtí duchovní. katolických kněží bylo však málo, takže fary se těžko obsazovaly. Na rekatolizaci brtnického panství se podíleli jihlavští jezuité, Blanka Polyxena z Collalta, manželka Rombaldova, a pavláni, povolaní z Itálie v r. 1624, pro něž byl pak vystavěn u brtnického zámku klášter. V r. 1626 potvrdil hrabě Collalto pro Brtnici faráře Jiřího Nigria.

V r. 1628 bylo na Moravě vyhlášeno Obnovené zemské zřízení, omezující staré zemské svobody ve prospěch panovnického absolutismu. V dalším období je brtnické panství před válečnými událostmi poměrně dost chráněno, i když následky se projevují i zde. Zato poslední období třicetileté války, charakterizované po r. 1635 rozsáhlou protihabsburskou aktivitou Francie a Švédska, přineslo Brtnicku a celému kraji nesmírné utrpení a bídu.

Nejhůře postihlo Brtnicko válečné běsnění v posledních letech třicetileté války. Na Moravu se začala hrnout švédská vojska po vítězství u Jankova v Čechách 6. března 1645. Již 13. března byla dobyta švédskou armádou vedenou generálmajorem Wittenbergem Jihlava. O několik dní později byl v rukou Švédů i zámek v Brtnici a Švédové oblehli i Znojmo. V prosinci byli Švédové v Brtnici znovu. Založili zde velký požár a byla obava, že zapálí i okolní vesnice. Na panství bylo v rozvalinách 114 domů. Střídání švédských a císařských vojsk na Brtnicku mělo tak hrozné následky, že "bída poddaných je už tak velká, že už ani nebydlí ve svých domech, pokud nějaké ještě mají, ale že se skrývají v lese a ve skalách."V prosinci 1647 se Švédové, obléhaní v Jihlavě, vzdali císařským, a tak padlo ohnisko, ze kterého téměř dva a půl roku neustále ohrožovali a plundrovali okolní vsi a městečka. Mír vestfálský uzavřel v r. 1648 tuto třicetiletou hrůznou kapitolu našich dějin. Válka byla sice ukončena, ale krajem se stále potulovali vojáci, kteří kradli, na co přišli a ničili poddaným majetek a výjimkou nebyla ani násilná smrt. Brtnické panství bylo nuceno přispívat na vydržování císařského vojska.

Pro dějiny druhé poloviny 17. století je velmi důležitý první katastr zvaný na Moravě lánský rejstřík. Sloužil pro výpočet kontribuce, daně, kterou poddaní platili státu. Kontribuce se po třicetileté válce stále zvyšovala a nový katastr měl stanovit všeobecně platný způsob pro určení výše daně. Lánské rejstříky mají též nejednu zprávu o snahách tehdejších vrchností dobudovat si režijní hospodářství, jež se stalo podkladem ke znevolnění lidu. Jsou to především zprávy o zakládání panských dvorů nebo o připojování polí k již stávajícím dvorům. K tomu požívaly ponejvíce zpustlých pozemků. Kontribuce se platila podle lánů, ale pojem kontribuční lán nebyla určitá, všude stejná výměra půdy, nýbrž pouhá početní jednotka berní, která se stanovila dosti složitým výpočtem.

V letech 1665 - 1667 byl na Moravě pořízen podrobný soupis veškeré poddanské půdy, ale tento nejstarší zemský katastr bylo třeba v dalších letech znovu přehlížet, doplňovat a opravovat a teprve r. 1679 byl ukončen popis půdy podrobené dani. I šenkovny a židovské domy byly převáděny na lány a platila se z nich berně. Počítalo se jich 18 na lán. Od r. 1671 byly zdaňovány také komíny, takže se kontribuce platívala jednak z lánů, jednak z komínů. Kontribuce stále vyrůstala. Zatímco r. 1671 platili poddaní z lánu 17 zl. 30 kr., z komínu 30 kr., r. 1698 již 25 zl. z lánu a 4 zl, z komínu. Vrchnosti samy až do konce 17. století přispívaly na kontribuci jen nepatrně. Teprve od r. 1698 byli také stavové moravští nuceni platit pravidelně část řádné kontribuce, i oni platívali jednak z lánů, jednak z komínů, buď jen ze svých, nebo ze všech. Ale není pochyby, že vrchnosti se snažily přenést na poddané alespoň část této své kontribuce.

Zmíněný dokument z r. 1666 a údaje v lánském rejstříku, které podávají obraz o majetku podaných, doplňují další důležité písemnosti, založené v r. 1660 se zápisy až do r. 1681. Jsou to urbáře pro jednotlivé obce brtnického panství, ve kterých je nejprve opsán zápis urbáře z r. 1585, tj. jméno hospodáře s jeho gruntem, činže odevzdávané na sv. Jiřího a na sv. Václava a naturální dávky (roboty opět uvedeny nejsou). Pak je hospodář tehdejší (z r. 1660), u něhož se již platy nepsaly, byly tedy stejné jako před téměř sto léty. U tohoto hospodáře je uvedena výměra polí ve výsevkových měřicích, údaje, kolik měřic seje na podzim, kolik na jaře a počet jednotlivých druhů dobytka. Dále jsou uvedeny dlužné částky k roku založení urbáře. Údaje o setbě a o počtu dobytka jsou zaznamenávány rok po roce až do r. 1681. Svými údaji o velkosti jednotlivých gruntů ve výsevkových měřicích jsou velmi zajímavé, neboť dávají možnost spatřit celou onu pestrost a různorodost ve velkosti lánu a jeho dílů. Zjistíme, že nelze vést pevnou hranici mezi lánem, půllánem a dalšími jeho částmi, že lán je někde různý i ve stejné vesnici a že to, čemu se říká v jedné vsi lán, v jiné může být třeba půllán. Z pozemkové knihy je patrno, že u většiny usedlostí se majitelé často střídali, což bylo dáno nejistými poměry 17. století.

Ukončení třicetileté války a odchod Švédů v r. 1650 z Moravy neznamenal, že lidé mohli nadále žít v klidu, a že válečné útrapy nepřestaly doléhat. Nepřátelství mezi táborem habsburským a protihabsburským pokračovalo a české země na ně poskytovaly podstatnou část nákladů, čímž se vysilovaly jak finančně, tak populačně. Velkým břemenem byly též odvody na vojnu. Větší části podaných se pak týkalo odevzdání příspěvků (finančních i naturálních) na vydržování vojska. A pokud táhlo vojsko krajem a bylo dokonce v domech ubytováno, trpěla tím celá ves, kraj. Poddaní museli poskytnout ubytování, výživu a přípřeže.

Ve druhé polovině 17. století bychom v dopisech zasílaných brtnickými úředníky hraběti Collaltovi našli více zpráv o pohybu či pobytu vojsk v tomto kraji.

Vraťme se opět k pozemkové, která informuje nejen o častém střídání majitelů většiny usedlostí, ale i o zpustlých gruntech či chalupách a o snaze vrchnosti, aby byly opět co nejrychleji osídleny. Vrchnost dává výhody novým hospodářům, aby jim vytvořila podmínky příznivé pro začátek hospodaření na zpustlém gruntě. Kupní ceny byly nízké, nebo dokonce byla dána usedlost zdarma. Často se novému hospodáři dávala lhůta, po kterou nebyl nucen robotovat, někdy ani nemusel vrchnosti po určitou dobu platit svatojiřské a svatováclavské činže. Ani to však mnohdy nepomáhalo a tak někdy došlo ke zpustnutí dodatečně.

Řemeslníci vyráběli pro potřebu i okolních vsí. Přebytky mohli prodávat na trzích hlavně v Brtnici, kde byly od starodávna trhy výroční dva, od r. 1671 dokonce čtyři a kromě nich týdenní trh v sobotu, r. 1679 přeložený ze soboty na úterý.

Základem polního hospodářství v této době byl trojhonný systém, podle něhož byla veškerá orná půda rozdělena na tři části, tzv. hony. V prvním honu osévali všichni pole ozimými plodinami, v druhém jařinami a třetí nechali ležet ladem, byl to úhor. Druhým rokem byl první hon oset jařinami, druhý byl nyní úhorem a třetí, po úhoru, byl oset ozimem. Třetím rokem připadl úhor na první hon, podzim na druhý a jař na třetí. Tím byl cyklus uzavřen a příštím rokem začalo vše znovu. Každým třetím rokem odpočívala pole celého honu a úhor byl využíván k společné pastvě dobytka. Díky úhoru byla vlastně tehdy pole, vybičovaná pěstováním obilí, pohnojena a připravena pro další cyklus. Tři čtvrtiny panské půdy brtnického panství pokrývaly lesy. Původně se péče o ně omezovala jen na mýcení stromů. Při obnovování porostů byly ponechávány výstavky a o další se měla postarat již příroda. Význam lesa stoupl až v období, kdy panství začalo hospodařit ve vlastní režii a potřebovalo hodně dřeva na stavbu hospodářských budov a na chod svých průmyslových podniků. Původní dřevinou brtnických lesů byl buk a jedle.

Poměry, ve kterých žili poddaní, se stále zhoršovaly. Začátek tohoto procesu nutno hledat již před Bílou hrou. Po Bílé hoře, kdy třicetiletá válka zem zpustošila a vylidnila, se postavení poddaných začalo zhoršovat rapidně. Za provinění poddaných následovaly kruté tresty. Zhoršení mělo především příčiny hospodářské, docházelo k zvyšování povinností k vrchnosti. K tomu přispívala snaha vrchností zvýšit výnos statků hospodařením ve vlastní režii na rozmnožené panské půdě (přikupováním pozemků, zabíráním půdy neobdělávané, opuštěné nebo podaným pronajímané). Vrchnost pokračovala v zakládání nových dvorů a zvětšování dvorů stávajících. Tím se značně zvyšovala potřeba práce vykonávané podanými formou roboty.

Zatímco ve starší době byly hlavním zdrojem vrchnostenských příjmů platy a dávky poddaných, nyní se jím stávalo vlastní vrchnostenské hospodářství. Méně poddaných mělo vykonat více práce, neboť vinou války se snížil počet obyvatel a poddaní navíc zbíhali z gruntů. Tím docházelo k zvyšování robot a omezování osobní svobody poddaného tak, aby vrchnosti nezběhl z půdy. Dávky zvyšoval i stát. Byly vydávány zostřené předpisy proti volnému stěhování poddaných jak na jiná panství, tak ze země. Vrchnosti si osobovaly větší práva na děti svých poddaných (ze sirotků si vybíraly služebnictvo, bez dovolení nesměly jít děti na řemesla, na studia, ani uzavřít sňatek atd.) Velkým břemenem byla i vázanost poddaných na potraviny své vrchnosti (počítaje v to i pivo, kořalku a víno).

Zhoršení poměrů poddaných, krutost a bezcitnost vrchností a v neposlední řadě i krutost panského úřednictva způsobily, že se poddaní, kteří se nikde nemohli domoci ochrany, začali bouřit proti pánům. K velkému selskému povstání došlo v r. 1680. Na vypuknutí povstání měla vliv císařova přítomnost v Praze, kam utekl před morem ve Vídni. Když stížnosti k ničemu nevedly, sedláci se na jaře dohodli, že nebudou robotovat, dokud nebudou splněny jejich požadavky, na snížení povinností. Nastalo vzbouření, které však bylo do konce května vojensky krvavě potlačeno.

Důsledkem selského povstání bylo vydání prvního robotního patentu (pro království České) císařem Leopoldem I. v červnu 1680, který se pokusil vytvořit pevné a obecně platné normy poddansko-nevolnických povinností. Robotní povinnost poddaných byla nestejná a rozmanitá podle jednotlivých panství. Robotní patent měl přispět k zmírnění roboty. Avšak i pak se vyskytují případy, že vrchnost vyšší roboty vyžadovala a tam, kde byly před vydáním patentu roboty nižší, zvýšila často vrchnost robotní povinnosti na výši uvedenou patentem. V r. 1713 byl český robotní patent z r. 1680 výslovně rozšířen i na Moravu.

Nové selské nepokoje na počátku 18. století vedly k tomu, že byl v únoru 1717 císařem Karlem VI. vydán nový patent pro Čechy, který v září téhož roku nabyl platnosti i na Moravě. Tento patent se od patentu předchozího mnoho nelišil. V lednu 1738 byl vyhlášen další patent. Jistou úlevou pro poddané bylo jeho nařízení, že ani za jarních a letních dlouhých dnů potažní robota nesmí trvat déle než 10 hodin (před ním platilo, že je od východu do západu slunce). Účinnost předpisů o robotě byla mařena připouštěním odchylek, tak že ani tento patent nepřispěl vážněji k zmírnění roboty, ani nezabránil jejímu dalšímu zhoršování. Ponechával ještě hodně místa libovůli vrchností.

V té době došlo ke změnám majitelů brtnického panství. Antonín František Collalto zemřel r. 1696. Jeho nástupcem se stal starší syn Leopold Adolf Rombald, který však již v r. 1707 zahynul v souboji s Augustem Jáchymem hrabětem Sinzendorfem. Poněvadž jeho mladší bratr Karel Kristián byl již několik let mrtev, přešlo brtnické panství na Antonína Rombalda, syna Vinciguerry z mladší větve Collaltů sídlící v Itálii. Stal se majitelem brtnického panství na několik desítiletí (+ 1740). Rozsah brtnického panství s za nich nezměnil, život v jednotlivých vsích se ubíral ve vyježděných kolejích.

Období let 1620 až 1740, zvané též obdobím druhého nevolnictví, bylo zakončeno smrtí císaře Karla IV. a úmrtím majitele brtnického panství Antonína Rombalda Collalta.