Brtnické pověsti

Tak jako každé pořádné městečko, stejně tak i k Brtnici se vztahují pověsti a zkazky které se snad staly či přihodily a jsou uchovávány po generace v ústním podání. V průběhu pátrání po brtnické historii jich bylo pár zaznamenáno a tak pro další věky jsou i zde uchovány.

Ø O bezbožném sedlákovi

Pověst prví, že:

Z božný čeledín svážel seno z louky mezi náhonem ke mlýnu a cestou k Šimanovu rybníku navečer když už se schylovalo k velké bouřce. V dálce již delší dobu létaly blesky a tak přišel sedlák čeledína popohnat. Seno bylo již naloženo a tak pán si sedl na vůz a bičem popoháněk čeledína i koně k větší rychlosti nedbajíc na rozmočenou louku mezi meandry říčky Brtničky. Pojednou zaznělo „klekání“ z brtnického kostela. Čeledín smekl klobouk z hlavy a počal se modlit. Pán se mu však vysmíval a nedbal mírných slov čeledína a jeho varování. Pán začal nadávat, klít a zlořečit na chásku línou kterou musí živit a pro samé pánbíčkaření mu i to seno zmokne.

V tu chvíli, jen co to dořekl, uhodil blesk, země se náhle otevřela pod povozem. Koně, vůz i pán se do ní bezetopy propadnul. Pobožný čeledín zůstal zdráv a bez úrazu. Jen každou bouřku zapaloval dvě „hromničky“ – jednu za pána.

Ø O lesmistru z Brnického polesí

Pověst prví, že:

Před dávným časem, v dobách Hynka z Valdštejna, u něj sloužil v Brtnickém polesí jeden lesmistr, který s lidem poddaným - obecným ukrutně krutě zacházel. Nepřál nikomu trochu dřeva z lesa na podpal a klestí. Každé, podle něho těžké to provinění, trestal trestem krutým tělesným, přesto že pán toto svým poddaným povolil.

Proto sám když zemřel za trest v hrobě nenalezl klidu. Chodil v zámeckém stromořadí, pokřikoval a znepokojoval lid. Někdy se také přidružil k chodcům a doprovázel je beze slova cestou. Jednou tak šel s knězem až do fary, služku doprovázel ze zámku ke sklepu pod Strážní kopec, a stále dával najevo, že nemá v hrobě žádného klidu a pokoje.

Konečně pokoje nalezl, když kněz jej při další cestě na faru z kostela zažehnal.

Lid také tvrdí, že tělo (nebo jen hlava jeho, jak jiní praví) nyní odpočívá u kapličky stojící v lese na cestě ke Stonařovu, kam prý jej po zažehnání zakopaly, když je pod farními schody našly. Jeho tělo teď je tam, kde nejčastěji sám lidu škodil a zde již klidu má.

Ø O adjunktu z Brtnického zámku

Pověst prví, že:

Na zámku v Brtnici žil jeden adjunkt, který vedl velice špatný život. Více se svému hrdlu v nálevně věnoval, než aby se o své povinnosti staral. A když nevěděl kudy kam, to ho již žena s dětmi opustila a dluhů měl více než mohl za zbytek života splatiti, vzal pušku a zastřelil se ve svém zámeckém pokoji. Tam jej také nalezli zámečtí sloužící. U hrobníka pak vyprosili, aby jej u hřbitovní zdi bez faráře pohřbil.

Když přišel den pohřbu a samovraha nesli na hřbitov,tu spatřil lid sloužící i městský, ku svému zděšení, adjunkta v okně zámku, jak vyhlížel ven a pekelně se chechtal. Tak pochován nebyl, jeho tělo však ze zámku zmizelo a nikdo dodnes neví, kde spočívá. Proto nenachází klidu a vždy o svatojánské noci se prý v tom okně objevuje zhlížeje ven a pekelně se chechtá.

Ø O soše P. Marie na mostě

Pověst prví, že:

V dnešní Legionářské ulici stojí starý kamenný most. Uprostřed něho je socha P. Marie plna bolu drží na klíně mrtvé tělo Pána Ježíše. Přes obličej Páně jde hluboká jizva.

Ta prý pochází od té doby, kdy toto cestou jel čeledín s těžkým nákladem a koně jej nemohli utáhnout. Čeledín, místo aby jim zjednal pomoc,

nebo alespoň oddechu popřál ,jal se je nemilosrdně bičovati ,ale ubohá němá tvář již nemohla kupředu. Tu strašně surový vozka zaklel a udeřil do sochy P.Marie za hrozného zlořečení,proč ona mu nepomáhá.

Ale trest následoval ihned :

Vůz proměněn v ohnivý kočár ,který s vozkou jest odsouzen uháněti vždy o půlnoci ulicemi brtnickými ,zatím co z něho oheň srší a vítr duje. Není radno vyčkati jeho příjezdu. Kdysi stará paní zvědavá, pozdě v noci, nemohouc nalézt spánku, seděla u okna a shlížela co kde a jak. Z nenadání se objevil ohnivý kočár, a ona ochromená na údech a na jazyku, klesla zpět. Již více nepromluvila než, že kočár v tu noc viděla.

Ø O věčnosti a dvou kamarádech

Pověst prví, že:

„V hliništích“ na cestě do Kněžic, stojí kaplička sv.Františka Serafínskéh,o snad již co paměť sahá. V těch místech bývá duši lidské smutno, jako kdybychom dleli daleko od příbytků lidských v kaji pustém a nevlídném. Ale vždyť přec nedaleko vyhlíží z doliny osada Rychlov. Osada plná lidí a lidiček zbožných a boha bojných. I ti však raději do kroku přidají, míjíc tuto kapličku.

Kdysi, tak vypravuje pověst, žili v Brtnici dva přátelé – sousedé. Jeden jmenoval František, druhého Toníka volali. Ti si za živa slíbili, že kdo z nich dříve zemře, dá druhému zprávu, jak to na věčnosti vyhlíží. A stalo se, že František přežil svého druha Toníka a jednou pohřížen v myšlenky, šel večer kolem kapličky. Tu zjevil se mu zemřelí druh a řekl jemu :

„Františku, žil správně a modli se, věčnost jest!“

Pak zmizel.

Ø O brtnickém faráři a kaplanovi

Pověst prví, že:

Jest tomu už dávno, dávno co nepohodnul se místní farář z Brtnice se svým kaplanem. A ještě než byl spor urovnán, farář náhle zemřel ,aniž by se smířil se svým spolubratrem. Tento od té doby kolikráte viděl mrtvého faráře ,jak se k němu snažil přiblížit. Ale vždy kaplan utekl.

Když jednoho dne šel kaplan na věž, objevil se mu farář tváře se,jakoby jej prosil o odpuštění. Ani dolů z věže jej pustiti nechtěl zastoupiv mu schody dolů. Jindy šel kaplan procházkou kolem hřbitovů a zase tu farář se objevil a pln smutku mu podával ruku ku smíření. Kaplan, jenž dlouho již nechoval hněv, pouze strachu majíc plno, z mrtvému faráře. I přemýšlel stále, jak by mu zjednal klidu. Začal se proto vroucně za něho modliti a mši

svatou obětoval na uklidnění duše jeho. Pak již farář nalezl klid a více se mu neobjevil.

Ø O prachárně a ruce lidské

Pověst prví, že:

Na lesnatém pahorku „Vejrovice“ zvaném, nalézá se kámen a v něm vytesaná lidská ruka. Ta sem přišla na památku brtnické prachárny,kdy ruka jednoho člověka, jenž při výbuchu prachárny tam o život přišel, jako mnoho ostatních, doletěla dle pověsti lidu až v tato místa. Prachárna již nikdy obnovena nebyla a zůstal po ní jen tento kámen a místní název „Na Prachárně“.

Ø O třech ženách v ulici Hřbitovní

Pověst prví, že:

Jednoho večera šli cestou kolem hřbitova tři muži, hovoříce mezi sebou cestou. Cesta z nálevny bývá daleká a temná. Jeden z nich pojednou spatřil tři ženy, které od hřbitova šly proti němu. Ostatní muži jich však neuhlídali. Když ženy přišly na několik kroků k mužům, zmizely. Ten,co jich spatřil, pak zemřel třetího dne. Pověst praví, že poté je vídaly se třemi ženami choditi po cestě hřbitovní.

Ø O zámeckém kostelu

Pověst prví, že:

Když Josef II. vyzdvihl klášter v Brtnici, tak kostel zámecký byl znesvěcen. Později měli kostel za skladiště různých věcí , hospodářství potřebných i odložených haraburdí. .

Panští ponocní, kteří tam v aleji hlídali, však zažili divnou věc. Kdykoliv šli okolo pustnoucího kostela, slyšeli tam hraní varhan a zpěv lidu ,jakoby se tam mše sv.sloužila. Když se to stálo dělo, byl kostel vrácen svému účelu a slavnostně posvěcen. Od té doby již noční zpěv se neozývá.

Ø O řezníku

Pověst prví, že:

Za starých dob měli v Brtnici hřbitov kolem kostela. Toho kostela, který za velkého požáru zcela vyhořel. Zbyl tam dosud jeden starý kámen, jenž nesl letopočet 1639 a obraz dvou seker. Pod ním prý odpočívá tělo jednoho nepoctivého řezníka a jest dosud neporušeno.

Ø O záložně v Valdštejnské ulici

Pověst prví, že:

Kletba lidu prý spočívá na budově ve Valdštejnské ulici, kde za starých dob byl hostinec ze kterého později vznikla jakási obecní záložna.

Nepoctivostí majitelů nastal úpadek a mnoho lidí, i těch nejchudších, přišlo o své úspory.

Když zemřela osoba nesoucí největší vinu na úpadku, lid při pohřbu naříkal, ale ne z lítostí nad úmrtí toho muže, ale nad vlastním neštěstím, které on zavinil tím, že o peníze se nestaral a v kartách je prohrál. Zlořečili mu zle. Od té doby prý štěstí všechno prchlo z domu.

Kromě toho tam strašilo. Nepoctivý bankéř tam každé noci o peníze hlučně hrál.

Vzájemná záložna byla zrušena a v domě byla zřízena škola obecná, kde i zpěv kostelní se vyučoval Učitelka hudby jakás z neznámé příčiny jednou tam nocovala. Ulekla se velmi, neboť spatřila v pokoji státi rakev s mrtvolou a kolem matně svítily svíce. Kol rakve mnoho mužů v karty hrálo a hlasitě hlučelo.

Hned ráno se učitelka vystěhovala a nechtěla více o Brtnici ani slyšet.

Ø O chalupě v Oboře

Pověst prví, že:

Sedlák Poster z Komárovic šel jedné letní noci nemocné ženě pro léky do Brtnice. Na zpáteční cestě uviděl v oboře chalupu , které se říká spálená, osvětlenou. Hrála tam také hudba. Byl převelice zvědavý a chtěl viděti, co se tam děje. Vešel dovnitř. Ku podivu spatřil tam tančiti dávno mrtvé své kamarády s pohlednými ženštinami. Ti jej obklopili, naléhavě prosíce, aby u nich zůstal. On však spěchal s léky domů a slíbil, že se k nim

hnedle vrátí.

Doma pak vyprávěl, co viděl a mermomocí chtěl zpět. S vekou námahou ho udrželi. Když přešla hodina duchů, sedlák se uklidnil. Ráno, když se šli podívat do obory chalupa byla prázdná a nic nenasvědčovalo tomu, že tam kdy kdo byl. Teprve po týdnu zjistily, že do chalupy vstoupil jiný chasník, nějaký potulný povaleč a ten tak svou duší zachránil tak duše těch žen, které se tam před bouřkou schovaly a každou noc tancovati museli.

Ø O vejměnku na Podmoklí

Pověst prví, že:

Sedlák z Podmoklí bydlel v chalupě se stařečky. To se mu však moc nezamlouvalo a proto vedle statku postavil malý vejměnek pro ně. Nedbajíc na to, že tudy vede potůček do Brtničky. Při stavbě tam udělal malou studnu přímo v komoře, která vodu odváděla. Když bylo vše hotové, tak se sousedům chlubil, jak to se starými vykoumal. Také se něco pojedlo a hlavně popilo a jeden ze sousedů se ve studni utopil. I když byla nehluboká, jeho tělo se nikdy nenašlo. stařečci v domě dlouho nepobyly, prý klidu neměli. A tak oba brzy odešly a domek zůstával prázdný a chátral. Při přestavbě, kdy jej téměř zadarmo koupil jeden z městečka, stále si naříkal, že v domě straší a jsou tam mokré šlápoty. Místní bába kořenářka mu poradila, aby za utopeného souseda, co se ve staré studni utopil, dal sloužit bohatou velkou mši.

Od té doby je v domku klid, útulno a sucho.